Myslím, že idea celoevropské konfederace má dvě dimenze.
První z nich bych nazval dimenzí futurologickou.
Předpokládáme-li, že vše půjde dobře a všechny velké problémy, jimiž se dnes trápíme, budou postupně vyřešeny, pak si lze — při určité odvaze ke snění — poměrně snadno představit, že za patnáct či dvacet let bude Evropa vskutku jedním velkým konfederativním útvarem. Pochybuji, že je v tomto sále někdo, kdo by takovou alternativu zásadně vylučoval jako nemožnou, a pochybuji, žen je někdo, kdo by vývoj tímto směrem považoval ze zásady za nesprávný a nezdravý. Přiznám se dokonce, že já osobně považuji takový dějinný vývoj za dost pravděpodobný. Planetární civilizace vstupuje nezadržitelně do éry jakési globality, jeden můj přítel považuje dnešek dokonce za dobu přechodu od novověku k něčemu, co nazývá „světověkem”. Končí zřejmě doba relativně na sobě nezávislých civilizací na jedné planetě, vše je dnes propojeno a všechny krizové úkazy mají globální kontext, globální důsledky a lze je řešit opět jen globálně, Za této situace svět nevyhnutelně směřuje a musí směřovat k stále rozsáhlejší integraci‘ a koordinaci; nepůjde-li touto cestou, je odsouzen ke katastrofě. Tím spíš má k takovému vývoji blízko Evropa jako kontinent; který při vší své pestrosti a vnitřní diferenciaci má přeci jen tytéž civilizační kořeny. Ostatně už dnes existuje na evropské půdě nemálo příkladů tohoto integračního směřování; nejvýraznějším z nich je Evropské společenství čili: umím si představit Evropu jednadvacátého století jako konfederaci. Umím si představit, že některé dnešní struktury se promění jednou do orgánů takové konfederace, umím si například představit, že Rada Evropy bude jádrem její politické kultury, Evropské společenství jejím vnitřním motorem, bezpečnostní struktura, která vznikne na pudě helsinského procesu, jejím bezpečnostním rámcem či pozadím, propojujícím ji se severoamerickým kontinentem, umím si představit, že některé dnešní evropské instituce postupně do této konfederace vrostou a rozplynou se v ní, zatímco jiné budou trvalou součástí její členité vnitřní struktury. Konfederovaná Evropa je tedy velmi hezká, rozumná, žádoucí a dokonce pravděpodobná futurologická vize. Ale nejen to, lze si představit i víc: že si evropské vědomí poměrně rychle tuto vizi osvojí, vezme za svou, a že začne tiše, leč vytrvale v jejím duchu myslet a pracovat, takže i nejrozmanitější politická rozhodnutí jednotlivců, států i celých mezinárodních evropských organizací či institucí budou trvale k této vizi přihlížet a směrem, který k ní ukazuje, se ubírat.
Ideu evropské konfederace lze tedy chápat jako ideál, jako střelku kompasu, jako směr myšlení, důležitý zřetel politického rozhodování, jako perspektivu, k níž se lze upínat a kterou lze řídit své kroky.
To všechno je však pouze jednou dimenzí této ideje.
Má však i dimenzi druhou. Dimenzi, kterou bych nazval aktuální. Přemýšlet o této dimenzi znamená klást si otázku: a proč by to měla být jen vize a vzdálený ideál? Což nelze vykonat něco už teď? Z předběžných diskusí, které českoslovenští zástupci vedli s francouzskými iniciátory této konference vyplynulo, že jsou možnosti, kterých lze ihned. Před Evropou jako celkem stojí totiž některé naléhavé úkoly, které zatím nepokývá žádná panevropská instituce, kterými je — zvlášť s ohledem na dnešní radikálně novou politickou mapu Evropy — třeba se zabývat a které se přímo nabízejí jako to, co by se možná dalo nejsnadněji řešit už pod hlavičkou rodící se či připravující se konfederace. Nebudu mluvit o podrobnostech, abych nepředbíhal událostem a neovlivňoval předčasně vaše diskuse, zmíním se proto o těchto úkolech jen namátkově a telegraficky: je jasné, že Evropa jako celek musí myslet už dnes na kompatibilitu a postupnou unifikaci některých svých sítí a systémů, především energetických, dopravních, telekomunikačních, a zvlášť naléhavě ekologických. Leccos se v celoevropském měřítku už začíná i v těchto směrech dít, ale zastřešující instituce tu buď nejsou, anebo neprokázaly — jako druhý koš KBSE — jasnou účinnost. Což tedy vyjít odtud? Nenabízí se právě tato sféra jako logický krystalizační bod celoevropské integrace?
Uvažovat o evropské konfederaci jako o futurologické vizi a zvažovat různé varianty politického vývoje směrem k ní je sice nesmírně důležité, neméně důležité však je zkusit začít s konkrétní prací; takový pokus totiž nejlépe ukáže, zda, v čem a v jaké míře je dnešní Evropa už schopná a zralá myslet a pracovat jako jeden celek.
Nejčastější pochybnost či námitka, s kterou se iniciativa evropské konfederace setkává, vyplývá z obavy, že se tu z jakýchsi důvodů chystá a plánuje či vymýšlí nová instituce, ačkoli v Evropě existuje už dost jiných a osvědčených mezinárodních institucí, jejichž počet by byl jen zbytečně rozšířen a jejichž působnost by byla jen zbytečně překrývána ambicemi instituce nové.
Dovolte mi proto, abych řekl svůj názor na tuto věc. Podle mého mínění uvažovat v této fázi o jakékoli – byť sebeskromnější a veskrze jen zárodečné – institucionalizaci myšlenky evropské konfederace má smysl jen tehdy, bude-li od prvního okamžiku jasné, že takový institucionální zárodek nejen nehodlá v čemkoli přebírat funkce už existujících a osvědčených či perspektivních institucí a organizací, ale že jejich působení chce naopak doplňovat, že se chce o ně opírat, s nimi všestranně spolupracovat a na práci, kterou už vykonaly, navazovat. Zkrátka a dobře: pokud by se uvažovalo o určité institucionalizaci evropské konfederace už dnes, pak by ze všeho nejdřív měly být zcela jasně a téměř programově definovány vztahy takového zárodečného organismu ke všem ostatním nadnárodním svazkům.
Pokusím se stručně o několik příkladů:
1) Domnívám se, že evropská konfederace by se zásadně neměla — aspoň zatím — zabývat bezpečnostní tematikou. Věřím totiž, že celoevropská bezpečnost je velkým tématem pro helsinský proces, a věřím, že v tomto procesu dřímají velké a dosud vůbec nevyužité možnosti, jak postupně vytvořit úplně nový systém celoevropských bezpečnostních záruk, navíc propojený se severoamerickým kontinent, což je a asi ještě delší dobu bude nevyhnutelnou a veskrze logičkou komponentou jakéhokoli fungujícího evropského bezpečnostního uspořádání. Navíc tu existuje Severoatlantická aliance, která sice není zdaleka útvarem celoevropským, která však je a asi ještě delší čas bude hlavním pilířem evropské bezpečnosti. Nelze vyloučit, že NATO přeroste jednou do struktury celoevropské, z půdy helsinského procesu vyrostlé, nebo že do takové struktury vplyne, dnes to je ale nepominutelný faktor evropské stability, který nemá smysl dublovat hledáním něčeho dalšího, tím spíš, že to další je už delší čas hledáno právě v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.
2) Dlouholetá a důležitá práce Rady Evropy vytvořila a dál vytváří pevný základ pro celoevropský systém občanských práv a svobod, pro celoevropskou unifikaci právního řádu a vůbec pro tvorbu a rozvíjení evropské politické kultury. Konkurovat Radě Evropy by tedy nemělo žádný smysl. Naopak: je třeba se o její dílo systematicky opírat, na ně navazovat a těm zemím, které ještě v Radě Evropy nejsou, na cestě do ní pomáhat. Já osobně, jak jsem ostatně už naznačil, se dokonce domnívám, že by to jednou mohla být právě Rada Evropy, která by mohla vrůst do konfederující se Evropy jako její politický, legislativní a takříkajíc ideový střed.
3) Posléze tu existuje Evropské společenství jako zatím zdaleka nejintegrovanější evropský útvar. Myslím, že idea celoevropské konfederace nejen že nemůže existenci Evropského společenství přehlížet nebo brát je jako cosi paralelního a s Evropou jako celkem nesouvisejícího, jako jakýsi exkluzivní klub, do něhož ostatním nic není, ale že musí chápat Evropské společenství jako svůj hnací motor, svého praporečníka, model své vlastní budoucnosti.
Z toho, co jsem řekl o vztahu ideje evropské konfederace k jiným mezinárodním útvarům, pravděpodobně dost zřetelně vyplývá, čím by taková konfederace, respektive její zárodek či embryo, rozhodně podle mého názoru být neměla nebo k čemu by rozhodně neměla směřovat.
Zdá se mi, že bezpečnostní vazba Evropy k severoamerickému kontinentu je a ještě asi dost dlouho bude nevyhnutelná, logická a historicky i geopoliticky zcela legitimní. Ale i když se časem ukáže, že
tuto vazbu lze uvolňovat, i když se ze svazku aliančního změní jen ve volný svazek smluvní a i když třeba přijde den, kdy ztratí smysl, aby v Evropě setrvával poslední americký voják, nic to nezmění na duchovní, civilizační kulturní, politické i ekonomické blízkosti Evropy a Spojených států amerických a Kanady a nic to nezmění na bytostné potřebě obou partnerů udržovat plodné spojení. Proto si myslím, že jakékoli kroky směrem k evropské konfederaci by neměly být myšleny nebo chápány jako pokus odtrhnout dva takto civilizačně propojené kontinenty od sebe či vrazit mezi ně klín, ale pouze jako snaha brát větší, přiměřenou odpovědnost za vlastní osud.
Dále si myslím, že by bylo hluboce nesprávné a že by dokonce pro stabilitu v celé Evropě mělo velmi neblahé následky, kdyby vznikání evropské konfederace mělo jakkoli brzdit přibližování nových středoevropských a východoevropských demokracií Evropskému společenství, kdyby mělo jakkoli institucionálně fixovat jejich postavení jako pásma zemí druhé třídy, které by měly být svou příslušností ke konfederaci jaksi náhražkovitě uspokojeny a pacifikovány ve svých vyšších ambicích. V citlivé a riskantní fázi ekonomické transformace postkomunistických zemí by jakýkoli pokus obklopit jimi prosperující země Evropského společenství a Evropského sdružení volného obchodu jako víceméně institucionalizovaným písmem zemí polorozvojových byl krokem nesmírně nebezpečným pro všechny. Uměle brzděná či zdržovaná či aspoň neusnadňovaná ekonomická reforma v těchto zemích by snadno mohla vést k velké ‚nestabilitě sociální i politické, která by posléze musela nutně destabilizovat celou Evropu. Vznikající konfederace by tedy měla naopak těmto zemím cestu k Evropskému společenství usnadňovat a svým způsobem připravovat a zprostředkovávat. Každý ví, že se nemůže celá Evropa, a tím méně ta její část, která se právě zbavila komunismu, stát pozítří členem Evropského společenství, nicméně ekonomický a politický prostor, který Evropské společenství se zeměmi ESVO by se ve svém vlastním zájmu neměl násilně uzavírat do sebe, ale naopak otevírat: Kdyby vznikající evropská konfederace působila ‚tímto směrem, pak by měla už ve svých zárodečných fázích perspektivu stát se vskutku tím, čím chce jako futurologická vize — být, totiž základním evropským integračním systémem.
Nezbývá mi, než abych poté, co jsem řekl, čím by evropská konfederace být neměla nebo čemu by neměla sloužit, shrnul svou představu o tom, čím by být mohla. Velmi snadno a rychle může zdomácnět v evropském povědomí jako dlouhodobý cíl, k němuž by se nejrozmanitější úsilí mělo či mohlo upínat nebo s nímž by aspoň v té či oné míře počítalo. Tento dlouhodobý cíl by se mohl uchytit na pevné zemi prvními drápky už teď, kdyby – zcela prost snahy čemukoli jinému konkurovat nebo cokoli dokonce zastiňovat – začaly být bez velkých gest, okázalosti a všeobecných frází pod hlavičkou evropské konfederace první konkrétní celoevropské integrační projekty, takové, které dosud buď vůbec nevznikají, nebo které vznikají parciálně, v různých dílčích prostředích či specializovaných institucích, aniž mají společné a výslovně celoevropské jednotné institucionální zaštítění Konkrétní integrační práce v oblasti systémů a sítí, které tak jako tak jednou integrované být musí a jejichž propojenost je nenápadným, ale přímo existenčním předpokladem jakékoli pozdější integrace ekonomické a politické, by byly asi tím vůbec nejlepším bodem, z něhož by se dalo vyjít a který by mohl prakticky demonstrovat to, co všichni zatím jen tušíme, totiž že Evropa skutečně míří k jednotě na konfederativní bázi.
Výňatek z textu projevu Václava Havla na Shromáždění o evropské konfederaci v Praze, přednesený jako projev 12.června 1992.
zdroj: uvedený text je převzatý z publikace Evropa jako úkol (výběr z projevů 1990-2004, který uspořádal Martin Vidlák. Vydal Úřad vlády České republika v roce 2005).
